Vysídlení německého obyvatelstva z Brna 16

ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový

ubytovací tábor v Pohořelicích

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Počet vysídlených neznáme ani odhadem a bylo by neseriózní pokoušet se o jeho zjištění dodatečně s odstupem padesáti let. Souvislost mezi brněnskou a vesnickou odsunovou akcí není prokázána, přestože zahraniční literatura tvrdí, že 29. května 1945 přišel na modřickou radnici dopis od ZNV v Brně nařizující všeobecný odsun. Na podporu tohoto názoru nebyl prozatím v archivním fondu ZNV nalezen žádný důkaz. Rovněž místní modřická tradice odvolávající se na intervenci Josefa Kapouna postrádá průkaznost. Kapounova role v celé vysídlovací akci je zveličena a neodpovídá dobové skutečnosti.

Osoby vyvedené z Modříc a okolí v žádném směru neovlivnily statistické údaje Národní bezpečnosti pojednávající o počtech vysídlených Němců mimo Brno. Úplně opačná situace nastala při jejich návratu zpět. Poněvadž na pochodové trase i v Pohořelicích došlo k promísení městských i vesnických vystěhovanou, přicházeli do Brna nejenom jeho původní obyvatelé, ale i lidé z Modříc a okolí. Jejich vzájemné odlišování bylo prakticky nemožné, avšak hlavním důvodem pro jejich přechod do Brna bylo to, že je původní obce odmítaly převzít zpět. Tím došlo k nepředpokládanému zvýšení početního stavu Němců ve městě.

Byl tu ovšem ještě jeden pramen přílivu německých občanů do Brna. Nejedna rodina v okolních městech a vesnicích usoudila, že bude pro ni příznivější, jestliže oželí svůj dosavadní domov a přejde pod nejrůznějšími záminkami do Brna. V dosavadních bydlištích lidé o jejich smýšlení a jednání za okupace příliš mnoho věděli, a třebaže většinou nešlo o trestné činy, anonymní splynutí s brněnskými Němci, anebo ubytování u spřízněných Čechů jim skýtalo některé výhody i za cenu dobrovolného osobního uskrovnění. Místní revoluční národní výbory takové snahy vítaly a podporovaly, zatímco Brnu byli nově příchozí na obtíž.

Brněnské revoluční vysídleni Němců je stálým odborným i popularizačním námětem. Soustředit a vyhodnotit všechna pojednání či zmínky o transportu nebylo na daném stupni historiografické práce reálné a také nebylo předmětem otištěné materiálové práce. Není obtížné poukázat na to, co všechno ještě neobsahuje, na co všechno nereagovala a k čemu všemu stanoviska nezaujala. Její posláni spočívá v tom, že chce přispět k poznání reálné historické geneze vysídleni, jeho průběhu a hlavně chce předložit veřejnosti reálné a historicky zdůvodněné údaje o počtech zemřelých účastníků. V průběhu uplynulých padesáti let byla problematika německého transferu několikrát předestřena na mezinárodní úrovni se záměrem vyvolat mezinárodní prošetření brněnských událostí a dosáhnout nadnárodního odsouzení iniciátorů a organizátorů vysídlovací akce. Metody těchto záměrů byly různé, většinou ale postupovaly na samém okraji serióznosti a únosnosti z hlediska respektování dobrých mezinárodních vztahů. S ohledem na dané téma připomínáme tři nejtypičtější.

V roce 1947 podal Wenzel Jaksch, předválečný poslanec československého parlamentu za sociálně demokratickou stranu, Petici k Organizaci spojených národů v New Yorku, v niž žádal mezinárodní vyšetření masakrů na trase Brno - Pohořelice - Mikulov. Pravděpodobně právě jeho přičiněním dostalo mezinárodni dimenzi tvrzeni o 50 000 vysídlených, 10 000 zabitých cestou a 4 000 mrtvých v Pohořelicích. Svůj výklad událostí dokládal popisem morbidních ukrutností a šílených násilností. Jaksch neargumentuje střílením transponovaných osob. To pochází evidentně z jiného, prozatím nespecifikovaného pramene.

Jak na Petici reagovaly orgány OSN, pokud se skutečně až do jejího centra dostala, neznáme a nemůžeme posoudit vyvozené závěry. Do Československa přišel její text oficiální cestou. V druhé polovině roku 1947 provedly státní orgány rozsáhlé šetření, soustředily mnoho průkazného materiálu a všechna tvrzení W. Jaksche vyvrátily. Zůstalo pouze u počtu 558 osob zemřelých nenásilnou smrtí v Pohořelicích. Toto číslo není správné, avšak už tenkrát zmařilo pověsti o tisících zastřelených. S odstupem času lze tehdejším domácím vládním úřadům vytknout, proč výsledky šetření neprezentovaly doma i v zahraničí takovým způsobem, který by vylučoval další tradování Jakschových nepravd a desinterpretací.

Po roce 1990 projevila zájem o místo pohřbení Němců u Pohořelic vídeňská organizace Rakouského Černého kříže, jejíž zájmovou náplní je péče o válečné hroby. Oprávněně kritizovala nepietní stav hrobů brněnských Němců a předložila návrhy na jejich důstojnou úpravu. Rakouská iniciativa zastihla českou stranu nepřipravenou. V dané chvíli, poznamenané nátlakovou snahou hostů, nebyla schopna dostatečně oponovat nesprávným údajům uvedeným na pamětních deskách od Černého kříže a podat přesné údaje o skutečné poloze německých polních pohřbů. Jejich skutečné místo bylo přesně zjištěno až po čtyřech letech od postavení památníku u silnice z Pohořelic do Mikulova. Podle poválečných předpisů o pohřbívání mělo být improvizované pohřebiště zrušeno hned po přechodu mimořádných událostí v roce 1945 a ostatky kultivovaně přeneseny na místně příslušný hřbitov. Zanedbání této povinnosti přineslo o několik desítek let později zbytečné komplikace.

Od roku 1990 přinesly sdělovací prostředky přemíru senzačních odhaleni o poválečných ”zvěrstvech" v Pohořelicích a na očekávání dalších své čtenáře a diváky naladily. Příslušný orgán české státní správy mohl jejich náporu čelit jedině z důkladně fundovaných pozic. K zaujetí rozhodného postoje však neměl k dispozici ani dostatek zpráv. Od poválečné doby, v níž Wenzel Jaksch tvrdil, že lidé na cestě do Pohořelic zahynuli na následky útrap, nebyl v první polovině devadesátých let otištěn snad jediný článek bez barvitého líčení hromadného střílení Němců cestou do Mikulova. V pohořelickém ubytovacím táboře měli přicházet o život ranou do týlu. V důsledku rozjitřených představ o spoustě masových hrobů v okolí tábora, města i silnice z Brna k rakouským hranicím padly všechny úvahy o pietní úpravě polních hrobů.

Za této okolnosti objektivně vyvstal neodkladný požadavek na vyzvednutí ostatků a jejich úřední komisionální ohledání, aby jednou provždy bylo nezpochybnitelně zjištěno, kolik lidí je skutečně u Pohořelic pohřbeno, jestli skutečně byli postříleni, anebo podlehli důsledkům způsobeným fyzickým zničením některých tělesných orgánů (např. rozšlapání hlavy). Významné zahraniční vědecké autority nebyly v roce 1992 na mezinárodní konferenci ve Štiříně přístupné archivním důkazům, že pohřbení z ubytovacího tábora zemřeli v důsledku stáří, tělesného vyčerpáni a epidemie úplavice. Ani předložené Záznamy o úmrtí je v názoru o postřílení nezviklaly. Poněvadž dosavadní odvolávání na autoritu archivní dokumentace nedosáhlo náležitého uznání, zůstává úřední exhumace poslední metodou ke zjištění pravdy. Při provádění sondáží stačilo poškození kosterných pozůstatků lžicí nasazeného rypadla a už krajem procházela zvěst, že všechna tvrzení o uplatněném násilí jsou potvrzena.

Jisté kontroverzní přístupy k pohořelickému pohřebnímu místu vyplynuly také z neúplného pojetí mezinárodních úmluv o ochraně tzv. válečných hrobů. Rakouský Černý kříž má péči o válečné hroby zakotven přímo ve svém statutu i názvu jako podtitul (Kriegsgräberfürsorge). Z toho odvozuje také svou předpokládanou kompetenci vůči některým hrobům na našem území. Pokud jsou to hroby rakouských státních příslušníků padlých v boji, nebo zemřelých na následky bojů, ochranná kompetence mu náleží za té okolnosti, že k ní byl zmocněn ”ochrannou mocností", což ve zvoleném případě je Rakouská republika.

Velmi závažným problémem posledního roku je chápání brněnské vysídloval akce jako zločinu genocidia (z lat.). Dne 27. dubna 1995 podal spisovatel Ludvík Vaculík Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze písemné trestní oznámení na jednotlivce a skupiny, které se měly v roce 1945 dopustiti zločinu genocidy vůči občanům německé národnosti. Zhruba o měsíc později upřesnil L. Vaculík svoje podáni v tom smyslu, že by se mělo jednat o oběti pohřbené u Pohořelic. Postupem času prošlo označování úmrtí v táboře třemi fázemi. Nejprve se mělo za to, že zahynuli v důsledku prožitých útrap, pak následovalo tvrzení o postřílení a nyní jsou považováni za oběti genocidy. První dvě likvidační formy už poněkud omšely, zatímco třetí odpovídá více současné právní terminologii. Zločin genocidia je totiž podle zásad mezinárodního práva nepromlčitelný.

Podstata genocidy byla kodifikována OSN na základě poznání, vyvozeného z programového vyhlazování Židů, Poláků, Rómů, Ukrajinců, Cikánů, Rusů a v neposlední řadě i Cechů nacistickým Německem v průběhu druhé světové války. Podnět k mezinárodní ochraně před takovými zločiny poskytly výsledky Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Z těchto důvodů přijalo Valné shromáždění OSN 9. prosince 1948 konvenci O předcházení zločinu genocidy a potrestání za něj. V roce 1965 prohlásily Spojené národy za genocidu také všechny formy rasismu. Úmluva vstoupila v platnost 12. lednem 1951 a mezi jejími signatáři je také ČSR. Za genocidu je považována ”vražda národa, vyhlazování příslušníků národních, etnických, rasových nebo náboženských skupin obyvatelstva s cílem tyto skupiny úplně nebo zčásti zničit". Vlastní text dokumentu je samozřejmě obsáhlejší a jeho výklad náročnější, než umožňuje základní citovaná charakteristika. Můžeme k ní však uvést dvě základní stanoviska.

Především ve veškerém dosud soustředěném materiálu nebyl nalezen ani jediný doklad, z něhož by alespoň v náznaku vyplývalo, že účelem vysídlení Němců z Brna byla jejich fyzická likvidace. Rovněž nejsou důkazy, že by k takovému počínání nabádal některý z organizátorů odsunu jinou osobu, anebo by s takovým záměrem vytvořil organizovanou skupinu pachatelů. Vezmeme-li v úvahu i protifašistický ilegální tisk z doby okupace, najdeme v něm kategorická odmítavá stanoviska k dalšímu soužití s Němci, ale žádnou výzvu k jejich vyhubení. Subjektivní úmysl zničit zbývající brněnskou německou minoritu nebyl ani zformulován, ani propagován, anebo vydán v podobě příkazu k provedení. Subjektivní úmysl genocidy nebyl v žádném případně nastolen.

Za druhé: v průběhu vysídlení a v době existence pohořelického tábora nebyla za uplynulých padesát let prokázána žádná vražda. V publikovaných vzpomínkách účastníků jsou uváděna pouze povšechná a neprůkazná klišé, která svou mlhavostí nemohla posloužit pro specifikování a vyšetření některého takového skutku. Tři úmrtí související s transportem byla popsána v předchozích částech a nemohou sloužit za potvrzení genocidního jednání. Stanice NBS v Pohořelicích měla rajón svého působení pod dostatečnou kontrolou. Nemohla sice v té době stačit na vše, avšak profil její činnosti zachycený ve staničních písemnostech vylučuje, že by individuální nebo hromadné vraždy ušly její pozornosti a následnému šetření. Pokud nebudou předloženy kriminologicky uznávané indicie, nelze tvrzení o vraždách akceptovat a nepotvrzené domněnky o spáchaných hrdelních zločinech vydávat za objektivní stránku genocidy.

Rovněž svízelné poměry v improvizovaném ubytovacím táboře nelze vydávat za záměrné uvedení vystěhovaných do podmínek, které by byly příčinou hromadného úmrtí.

Tábor, jak už bylo zdůrazněno, byl nepředpokládanou improvizací. Jestliže proti všem předpokladům vznikl, učinila táborová správa všechno, co bylo v jejích silách, k překonání nepříznivých podmínek a na záchranu lidí. Zhoubnou epidemii nevnesl do tábora doprovodný a strážní personál s úmyslem soustředěné osoby tím záměrně postihnout na zdraví a životech. Epidemie byla pouze malou součástí katastrofické epidemiologické situace na Moravě, vyvolané válečnými událostmi. V jistém směru sklízelo veškeré obyvatelstvo nejenom plody velkoněmeckých agresivních kruhů, nýbrž také militantního německého zázemí.

Policie České republiky. Krajský úřad vyšetřování v Brně, po obsáhlém řešení rozhodl oznámení Ludvíka Vaculíka odložit, ”neboť nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak. Z mnoha přijatých závěrů byly opětně zváženy poměry v táboře: ”Nikde není poznamenáno, ani u pamětníků, že by někdo z vedení tábora měl úmysl přivést účastníky k fyzické likvidaci." Šetření zločin genocidy neprokázalo a správně poukázalo na to, že do československého právního řádu byl zakotven až po mezinárodních úmluvách zákonem č. 86/1950 Sb. Do této doby nebyla u nás tato norma v platnosti.

Šetření současně obnažilo některé mezery v tehdy platném právním řádu a při posuzování některých specifik souvisejících s brněnským transferem a navazujícími důsledky. Jeho provedení spadalo právě do období jisté právní nouze, kdy některé principy byly pouze povšechně naznačeny, avšak nepropracovány s ohledem na nepředpokládány vývoj. V roce 1947 to v Ústavodárném národním shromáždění vysvětloval sám tehdejší ministr zahraničí JUDr. Prokop Drtina. Podle ministrova expozé nemohl zákonodárce předvídat všechny důsledky, které nastanou v důsledku okupace a války a předem je zákonně upravovat. Je tím poznamenáno i tzv. dekretální období, vycházející z reality odboje a revoluce. Při zásadním posuzování brněnského transferu Němců nebývá vesměs dostatečně brán v úvahu vskutku určující dějinný faktor. Je jím hluboce determinovaná a mimo jakoukoli pochybnost spravedlivá národněosvobozenecká revoluce. Dějiny revolucí dostatečně prokázaly, že je neprovádějí strany pořádku a předchozí právní kodexy bez milosti rozmetávají. Nevolí předem prošlapané cesty, jinak by zradily samy sebe a ztratily avantgardní směr. Československá revoluce 1944 -1945 je rozhodujícím hlediskem i pro další etapu ve studiu historie brněnských protiněmeckých událostí. Nelze jí totiž upřít opravdovou snahu najít lidské východisko z antihumánního marasmu dvou světových válek a barbarství světového fašismu. V tomto smyslu je dovršení historické analýzy brněnské vysidlovací akce Němců ještě před námi.

(Krácené znění se souhlasem autora).

www.ceskenarodnilisty.cz